Zavra

Když jsem se začala zajímat o koně, rodiče si mysleli, že mě to omrzí, takže mě zapsali do jezdecké školy. Jenže postupem času mí rodiče pochopili. Ve dvanácti jsem je prvně prosila o vlastního koně, už tři roky jsem jezdila, byla jsem ochotná sednout si na cokoli. Se žárlivostí a závistí jsem si prohlížela krásné koně těch šťastných, co si to mohli dovolit. Říkala jsem si, že můj kůň bude krásný, vysoký, mohutný a bude mít v sobě takovou tu jiskru. Snila jsem sen, který se mi splnil, z části, před několika měsíci.

Moji rodiče konečně souhlasili s nákupem koně. Prohlíželi jsme několik stájí, viděli jsme spoustu koní, já se ale nemohla rozhodnout. Až v jedné stáji. Majitel nádherného bělouše, předváděl mi ho na jízdárně. Bylo to přesně to, co jsem chtěla, nebo ne? Dívala jsem se na skákajícího bělouše, který ochotně poslouchal svého pána, když něco zaujalo mé oko.

Na jízdárnu právě přišla jezdkyně a táhla za sebou docela malou kobylku, tak metr šedesát, ne víc. Byla to tmavá hnědka, jinak bez odznaků. Měla krásné velké tmavé oči. Se zájmem jsem pozorovala tu dívku, marně se snažila vylézt do sedla, ale kobylka pořád uskakovala. Ta dívenka to nevydržela, spadla na zem, pak vytáhla bič. Kobylka se jí vytrhla a tryskem utíkala kolem hrazení. Bez myšlení jsem přelezla plot a chytila jí za otěže. Kobylka chvilku tancovala kolem mě a pak se zklidnila. Koukala na mě svýma vyděšenýma očima, zatímco jsem na ní klidně mluvila. Vrátila jsem otěže té dívce, která rychle nasedla a okamžitě zabodla své ostruhy kobylce do slabin a rozcválala se. Kobylka jí po pár metrech znovu shodila a tentokrát přeskočila ohrazující plot kolem jízdárny a utekla pryč. Majitel mého původního zájmu ke mně přišel a řekl, že se to děje často. Já ho neposlouchala, měla jsem před očima pořád výraz té kobylky, její krásné oči.

Rozhodla jsem se, že jí chci, tohle je ten Kůň. Moje mamka se zděsila, trenérka řekla, že si snad dělám legraci a skoro všichni ve stáji se mi vysmáli. Přesto, koupili jsme jí. Zaira byla vystrašená, pětiletá kobylka, kříženec plnokrevníka a ČT. Dostat jí do přepravníku bylo skoro nemožné, nakonec jsme jí museli doslova odnést. Už jsem věděla, že problém bude někde hluboko, musela jsem začít od znova, od začátku úplně se vším. Už jsme spolu se Zairou čtyři měsíce, podle trenérky děláme pokroky. Chvilku jsme měli problém s udidlem, ale to se nakonec taky vyřešilo. Nikdy jsem nelitovala její koupě, myslím, že Zaira je to nejlepší, co se mi kdy stalo

a už si neumím představit můj život bez ní. I když nemá tu výšku a není tak mohutná, má velké a silné srdce a já jsem moc vděčná, že mě do něj pustila.